Výýýýdech, dýchej…   Celou cestu k ostrůvku jsem si musela v duchu opakovat, abych dýchala, pokud možno plynule a nezadržovala dech, pomáhalo mi to trochu se uklidnit. Plavu na triatlonové štafetě na Máchově jezeře, hezky v teple v neoprenu a s odstupem můžu srovnávat, jak to bylo před rokem na stejném závodě, anebo ještě trochu dřív, tak rok a půl nazpátek…

Autor textu: Eva Sýkorová

Dítě od přehrady

Jakožto rodák od přehrady mám k vodě blízko, takže se plavání věnuji s různými přestávkami a různou intenzitou od dětství. Když nepočítám povinné plavání na prvním stupni, tak první pořádné lekce plavání jsem absolvovala až v prváku na vysoké, ty mě posunuly k zanoření hlavy pod vodu při prsou a dokázala jsem uplácat kratší délku podolského bazénu kraulem.

Na této úrovni jsem vydržela mnoho let a moje klasická plavecká hodinka v bazénu se tak skládala z prsou, znaku a nuceně jsem si dala vždy alespoň 3x, 4x 25 m kraulem, samozřejmě rozloženě. Pěkně ve stresu, že nevím, jak tam dávat ruce (seshora z výšky? podél hladiny? z boku?) a jak do toho proboha dýchat, vždyť mi nacáká do pusy! Aspoň že nohy byly jasné, čím víc a rychleji kopat, tím lépe. Po každém přeplavání bazénu jsem se potřebovala pořádně vydýchat a zklidnit tep. Po čase jsem dospěla k rozhodnutí posunout kraula na jinou úroveň a zvýšila počty kraulových bazénů na 7 (jaká úleva, když už to bylo za mnou a mohla jsem se zase vrátit k prsům) a začala jsem dýchat i na levé straně! Naprostá novinka, do té doby to bylo každý druhý záběr, jen na pravou stranu, asi není překvapením, že to vůbec nešlo.

Z 25 m na 50 m

Kvůli zavření malého bazénu jsem se ale ocitla na 50m Šutce, což znamenalo překonat kraulem dvojnásobnou vzdálenost a když se vážně začalo uvažovat o účasti na triatlonové štafetě, začala jsem u kolegy Kuby vyzvídat jak má správný kraul vypadat. (btw. děkuji mu za všechna domluvená ranní plavání a přejezdy do práce, kdybych se měla ráno rozhodnout, jestli chci vážně vstát a jít plavat, zvítězila by ve většině případů lenost, což platí doteď.) Tehdy jsem ještě netušila, že se zabývá metodikou Total Immersion, dostatečná kvalifikace pro mne byla, že plave kraula v drahách, ne společně ve volném prostoru s důchodci jako já.

Ach to dýchání …

Chtěla jsem hlavně pomoci s dýcháním, čekala jsem nějakou zázračnou radu jak na to, že pak už vše půjde samo. Po úvodní hodině jsem očekávání trochu přehodnotila a pár měsíců relativně poctivě trénovala položení na vodu, natočení těla, otáčení pro nádech a podobné cvičeníčka (správná terminologie je superman, torpédo, sladký bod). Celkově šlo hlavně o naučení vnímat vodu a svoji polohu v ní, vnímat proudění kolem, nejen rychlost a samotný pohyb. Co je nejdůležitější, vše šlo nejdříve bez stresu z dýchání, prostě když došel vzduch, tak jsem se postavila a nadechla.

Časem se přidal i pohyb rukama, který spolu s „mrsknutím“ (čti rotací) celého těla krásně žene vpřed. I dýchání jsem časem vzala na milost, když jsem od Kuby dostala za úkol pohybovat se na hladině, jednu ruku stále nataženou, kopat lehce nohama a „jen“ otáčet hlavu do strany pro nádech, automaticky jsem se potopila dolů, deset, dvacet čísel, o nějakém nádechu nemohla být ani řeč. Po pár týdnech se to zlepšilo, stále jsem mu v duchu spílala (možná nahlas, promiň), že se zbláznil, když po mě chce takovou nemožnou věc, ale ono to pak najednou vážně šlo. Mimochodem, když je řeč o dýchání, za vůbec největší poznání považuju to, že mám vydechovat nosem, jde to a neteče do něj voda!

První triatlon 2016, plavání 1,9 km

Každopádně datum triatlonové štafety roku 2016 bylo pevně stanoveno a pořád se blížilo. Kvůli tomu jsem trošku spěchala na celkové plavání kraula, teď už chápu, že vše potřebuje svůj čas (který se má využívat k procvičování, ne lenošení), takže to bylo trošku uspěchané, ale v poměru cca 3:1 jsem byla schopna plavat prsa a prokládat to kraulem. Teoreticky, v bazénu. Po zaznění startovního výstřelu jsem se nechala strhnout davem a plavala prsa jako o život. Někde na půli cesty k ostrůvku mi došlo. Najednou jsem nemohla a nechtěla nic, udýchat záběry, dohánět ostatní. Jen kdesi schovaná hrdost mi nedovolila zamávat na záchranný člun a musela jsem zpomalit, uklidnit se, v duchu se smířit s posledním místem, protože najednou byl cíl jen doplavat a předat štafetu mnohem lepším sportovcům v týmů, kteří čekali na břehu. Když jsem se přestala řídit ostatními a jela si vlastním pomalým tempem, bylo to mnohem lepší, na otočce u ostrůvku jsem k velkému překvapení zjistila, že zdaleka nejsem poslední. Krize zažehnána, měla jsem tak čas alespoň pokusit se o naučeného kraula. Moc to nešlo, v porovnání s bazénem hrůza, dala jsem pár záběrů a musela se vrátit k prsům, navíc jsem dýchala stále jen na svou oblíbenou pravou stranu, ale aspoň jsem se o kraula opakovaně pořád pokoušela (byť v mnohem menším poměru, než jsem původně zamýšlela) a na břeh se nakonec taky dostala.

Znovu na startu, triatlon 2017

Během následujícího roku si styl trošku „sednul“, stále je co zlepšovat, zrychlovat a prodlužovat, ale po uklidňovací samomluvě po startu to jede a mnohem lépe. Navlečená v neoprenu sice vodu necítím a kraula stále prokládám prsama, ale samotný pocit z plavání, že ho mám pod kontrolou a způsob, jak se hýbu, kdy kopu, kdy obracím hlavu a zabírám, je plánovaný, to vše je pro plavecké sebevědomí skvělé. Navíc jsem občas předplavala i jiné plavce! I výsledný čas to potvrdil, třebaže byla letošní vzdálenost asi trošku delší než loňská trasa, takže rozdíl nebyl až tak patrný.

Studená voda vše komplikuje

Mimochodem, plavecké sebevědomí dostalo pěkně na frak jen o týden později, v té samé vodě, akorát bez neoprenu, v 16° vodě, kdy jsem nebyla schopná většinu trasy (naštěstí jen sotva třetinové) ani ponořit hlavu, tělo prostě řeklo ne a po šoku, jaký jsem mu způsobila, odmítlo pořádně spolupracovat. Ale to už je jiný příběh, …

S pokorou a trpělivostí

Od loňského jara jsem prošla pořádným plaveckým vývojem, je super vidět výsledky. Zároveň to nefunguje tak, že skočím do bazénu a hned se jen tak kloužu bez námahy vodou. Pořád mi nějakou dobu (závislou na četnosti návštěv bazénu) trvá, než se uvolním a naladím na ten skvělý pocit. Když si pak člověk uvědomí, že se celou hodinu „nalaďoval“ a přitom uplaval dva kilometry kraulem s tím, že dneska „nic moc“, je užitečné vzpomenout si na své dřívější cíle – 4 délky 25 m bazénu…

Kubo, díky.

Eva

 

Eva Sýkorová
evasykorova@seznam.cz
Nadšenkyně do běhu a turistiky,
specialistka denního a umělého osvětlení.

 

P.S.: Kousek záznamu z individuální lekce na bazénu 🙂  




Z nuly až na triatlon